Jak jsem byla u Šípa

Jo, opravdu jsem byla hostem ve Všechnopárty! Asi na to jen tak nezapomenu. To jsem Vám šla takhle jednou po Vinohradské třídě a zazvonil mi telefon. Na druhé straně se ozval příjemný ženský hlas. „Dobrý den, tady produkce pořadu Všechnopárty, mluvím s Petrou Šestákovou? Rádi bychom vás pozvali do našeho pořadu jako hosta.“ V podstatě v tuhle chvíli jsem přestala dýchat a začaly se mi klepat ruce. "Ano, to jsem já. A jak je to možný?" ptám se naprosto nemožně. "No, můžete být na sebe hrdá, pan Šíp si Vás vybral osobně." Tak jestli do teď se mi klepaly jenom ruce, po téhle větě jsem se rozklepala celá. Jo, adrenalin dělá divy. "Takže máte zájem nás navštívit a popovídat si na pódiu?" Hlavou se mi začalo honit asi milión myšlenek, ale ani jednu jsem nebyla schopna jasně zachytit. "No, jasně. Budu poctěna!" Položím telefon a první jasná myšlenka byla - tak tohle se mi snad zdálo. Jo ta byla konečně zřetelná. Pak ani nevím jak jsem došla k autu a vevnitř jsem začala nekontrolovatelně řvát. Jůůůů, to bude "jízda". Měsíc jsem musela vydržet, než přišel den natáčení. Dva dny před natáčením jsem měla klasické příznaky obrovské trémy mixnuté s cestovní horečkou. Takže si to dovedete představit. Před usnutím jsem se snažila vybavit všechny možné historky, které se mi v profesním životě staly a byly dostatečně vtipné. Vždy jsem dospěla ke konečnému verdiktu, že vůbec nevím, o čem si budeme povídat.

V pondělí jsem si vzala taxi a mířila do Dejvického divadla. U vchodu mě hned zachytil nějaký pán a ptá se mě:"Copak tu děláte?" Teď můžu potrénovat vtipnou odpověď a tak rychle kontruju: "Jsem hostem u pan Šípa, budu dneska vystupovat." Pán ihned reaguje: "No tak něco předveďte, co umíte?" Sákriš, zřejmě i lidé z přípravného týmu Všechnopárty jsou vtipný už od pohledu. Sejdu po schodech do zákulisí. Příjemná paní produkční mi říká  jak se připravit. "Teď dostanete mikrofonek a port. Připevní vám ho na podprsenku. Pak jděte na pódium a protože jste první host, vaše je to zelené křeslo. Zkuste si do něj sednout a pak něco říkejte. Režie si zkusí jak zníte do mikrofonu." Opravdu první host! To není možný! Adrenalin mi najíždí do žil. Pořídím rychlé selfie a šup dozadu. Tam už se scházím s dalšími hosty. Pan Felix Slováček a herec Václav Jiráček. Společenská konverzace se líně táhne. Je vidět, že s Václavem nás pojí nervozita. Pípne mi telefon, kamarádky jsou tu. V baru vzdáváme  sklenkou bílého vína  hold dnešnímu večeru. Mám pár minut a musím běžet zpátky. Už začali pouštět lidi do publika.

Pozdravím se konečně s panem Šípem a zve mě na malý pohovorek do své šatny. Nic nepřipravuje předem, jen upozorní ať moc nepovídám a nechávám ho vstupovat do hovoru. Takhle se u nějvystřídají všichni hosté. Čekání je snad to nejhorší, co znám. Na cokoli čekat mi jde jen s obtížemi a je to pro mě vždycky lekce. Postáváme v malém prostoru, který je temný, a povídáme. Najednou si Václav všimne mých bot. "Jé, to jsou Mely ty boty vaše, že jo? Ty co voní?" "No jasně to jsou přesně ony." odpovídám. Náš rozhovor zachytí Felix a ptá se: "Jak voní?" Pohotově sudávám novou lodičku a dávám přičuchnout Felixovi. To uvidí Karel a hned taky přivoní a říká:" To jsme si měli nechat na pódium, to by byla sranda." Já odpovídám: "To už by bylo moc, ne?" V tom přichází pan režisér a chystá se s paní produkční před publikum. Trošku ho rozehřát a poinformovat, co se od něj chce, jak moc tleskat a smát se. Vtip střídá další vtip, publikum se směje. Funguje to. Mně se začaly tak potit nohy, že nejsem v "melách" , protože jsou plastové, schopná udělat ani krok. Vyzouvají se mi. Rychle je sundávám a začnu do nich foukat. Felix je džentlmen každým coulem a pomáhá mi držet balanc a nabízí svá ramena jako oporu před upadnutím. Vrací se režisér a mně začne tuhnout nejen úsměv na rtech, ale i celý tělo. Já si to víno neměla dávat. Teď mi připadá, že se nějak neumím kontrolovat. A navíc ta tma, ani nevím jestli tu leží nějaké kabely na zemi, abych nevstoupila pěkně vyseknutým pádem. Mluví pan Šíp a je to tady, zazní moje jméno. Úplně se mi zatmělo v hlavě. Jdu, ale vlastně nevím jestli dobře. Hlavně nezakopnout a nevyzout se z bot. Úsměv! Je zajímavé, že první vteřiny si téměř nepamatuju. Hovor plyne a já se začínám uklidňovat. Připadám si jako u Šípových v obýváku. Jediné co mi vadí, že nemám možnost svlažit rty. Nervozita udělala své a tak při každém úsměvu se mi na suchých zubech zaseknou rty a já vypadám jak Fofola. Chápu, že je to divný, ale nejde mi bez rtů dál mluvit. Musím je olíznout jazykem , abych rty uvolnila. Musím to opakovat několikrát. Budu vypadat jak blb, neee! Pan Šíp je prostě úžasnej a dokáže držet linku hovoru a nenechá se ničím odradit. Chytá mě na každém slově a využívá dvojsmyslnost češtiny. Směju se a roztávám. Je prostě dobrej! Dělá narážky na způsob mého sezení a na boty. Nenechám se dlouho pobízet a botu sundavám a dávám mu čuchnout na pódiu. Řekl si o to v zákulisí a tak to má! Škoda, že ten čas tak rychle letí. Půlhodinka vyměřená na mě je pryč a už se vítá s Felixem. Tohle je zajímavý rozhovor, ale chudák Felix trpí žízní stejně jako já. Lepí se mu jazyk na patro, že ani nemůže otevírat pusu. Asi tak v půlce rozhovoru, který poslouchám, začínám cítit brněni v pravé noze. To je tím tvrdým designovým křeslem, který působí jako bych seděla na dřevěné lavici. Normálně jsem si přeseděla nohu! Co budu dělat? Začínám s malými kroužky v kotnících, snad si toho nikdo nevšimne pozornost je upřena na chlapy. Začíná mi mravenčit ještě víc, to ne. Vnitřně panikařím. Za chvíli má přijít třetí host a pozdraví se se mnou a já musím vstát?! Zbytek času se snažím najít jinou polohu, jenže se nemůžu opřít ani o záda, protože na podprsence mám krabičku od portu. A je to tady. Václav jde na scénu. Zatnu břišní svaly a svaly na funkční levé noze. Zmůžu se jen na malé povzvednutí. Uf. A teď jen vydržet další půlhodinku. Zbytek večera proběhl už velmi svižně a už jsem si to jen užívala.
Všechnopátry se předtáčí dva týdny dopředu a tak jsem celý čas, než to vylezlo v TV, musela přemýšlet, jak to nakonec sestříhají. Za pár dnů jsem odjela na plánovanou dovolenou a v pátek 18.9. se strhla mela. Absolutně mě nadchlo, kolik zpráv a emailů jsem obdržela. Divačky poctivě navštěvovaly můj web a zjišťovaly o mě úplně všechno. Trochu na mě dolehla taková tíseň, která ale rychle přešla, do euforie. :-> Po shlédnutí ze záznamu jsem musela pomyslně vyseknout poklonu režisérovy a střihači. Perfektně vybrali a nechali jen to podstatné. Zajímavé bylo, že v televizi jsem vypadala jinak, než jak jsem to vnímala přímo na pódiu, ale dávám si to do rovnice s hlasem. Určitě to znáte, když se slyšíte na nějakém záznamovém zařízení, taky se nepoznáváte ...

Teď už můžu jen vyprávět. Ano, ano, ano, byla jsem u Šípa!